32 kbps | 64 kbps | Premium

Právě hrajeme:



Stránky minulých ročníků:
> ročník 2007 | > ročník 2008


Umístěte si na vaše stránky naše bannery

Ve středu vernisáž výstavy Křehké vibrace Patricka Marka

22.3.2009 | autor: Tomáš Katschner

foto_609

Tuto fotografii si z Jazzince 2008 odvezl Victor Bailey. Věnoval mu ji její autor, fotograf Patrick Marek. Od tohoto ročníku navštěvuje Jazzinec pravidelně, stejně jako další velké jazzové koncerty a festivaly v Čechách.

foto_612

Zde je rozhovor s Patrickem o jeho cestě k focení a o tom, co ho na tom baví a zajímá:

"K fotografování jsem se dostal na chvíli jako malý kluk, kdy jsem dostal k vánocům fotoaparát Smena. Bylo to ale spíš takové hraní, fotografování mě moc nebavilo a více jsem inklinoval k malbě. Od první třídy jsem navštěvoval tehdejší LŠU a vydrželo mi to dalších devět let. Malování bylo pro mě vším, chtěl jsem se mu věnovat i dál. Ale jak to v životě chodí, vše může být jinak. Po roce 1989 jsem založil malou firmičku na nábytek, tam jsem potřeboval fotit nějaké výrobky a tak jsem si koupil svého prvního NIkolu, jak nazývám fotoaparáty Nikon. Tehdy to byl typ F301 a mám ho dosud. Ne že bych s ním fotil, jen ho někdy z nostalgie vytáhnu a něco cvaknu jen tak pro vzpomínku na analogové časy.
   K fotografování vážek jsem se dostal asi před dvanácti lety, svoji první vážku jsem vyfotil právě Nikonem F301 a dodnes mi visí v kanceláři.

  

foto_614

Zapomněl jsem se zmínit o tom, že jsem fotil i muziku. Tedy spíše koncerty, na které dodnes jezdím. Bylo to fotografování jen pro radost, fotografie jsem ukládal do alb, abych věděl, kde jsem byl. Asi před osmi lety začal být problém nosit foťák do hal a na koncerty. Musel jsem ho schovávat a strachovat se, že mě ochranka vyhmátne, což se taky mnohokrát stalo. No prostě horor. Fotografoval jsem pro radost, ale nakonec začal fota nabízet různým serverům a časopisům, vždy výměnou za fotopass. Není to sice o fotografování vážek, ale myslím, že to k tomu patří. A taky musím napsat, že když člověku vyjde někde fotka, tak má z toho radost. A kdo říká, že ne, tak kecá.

foto_616

Měl bych podotknout, že se nepovažuji za bůhvíjakého fotografa, jen jsem tomu nakoukl trochu pod pokličku. Samozřejmě vážky jsou pro mě srdeční záležitost a když na ně přijde řeč, nevím, kdy mám přestat. Má to vliv i na rodinu, která nadává, že na dovolené zdržuji a pořád jen koukám, kde co letí, a to doslova. Sleduji je i z auta. Možná tomu nebudete věřit, ale opravdu. Když si vycvičíte oko, tak jsou vidět i za jízdy. Nikomu to tedy nedoporučuji, protože člověk musí mít za spolujezdce bystrého člověka, který chápe tvůj koníček a hlídá situaci na silnici. Manželka vžycky říká, že se kochám a v případě možné kolize křičí - pozor vlak, kam to jedeš, jezdi vpravo a podobně.
Stránky s vážkami jsem udělal na popud pár známých, kterým se moje fotky líbily a taky pro fotografy se stejnou úchylkou. Pod fotografie dávám GPS a při kliknutí na ně se zobrazí mapka s lokalitou. Když se člověk tomuto koníčku věnuje, je největší problém, kam na ně. Samozřejmě nějaké to šidélko létá skoro u každé kaluže, ale vzácnější druhy se hledají těžko. GPS beru jako takovou pomůcku pro ostatní. Připojuji k tomu i své výlety za humna, což může pomoci také.

Ptal jsi se, Bobe, na můj poslední výlet na Nový Zéland. Na ten jsem se připravoval trochu déle, psal pár lidem do světa i Danu Bártovi. Informace jsem ale získával pomalu a na internetu toho moc není. Jako by se Novému Zélandu vážkaři vyhýbali. Proč, to jsem zjistil až když jsem se tam dostal. Je jich tam jako šafránu. U nás žije asi 72 druhů včetně záletů od sousedů, ale na Novém Zélandu jen jedenáct, což mě překvapilo. No, říkal jsem si, aspoň je budu mít všechny. Cestu jsem si naplánoval na třicet dní a pojistil se ještě čtyřmi dny na Fiji. Byl jsem samozřejmě naivní, protože druhy mám jenom čtyři a pátý jsem zahlédl poslední den. Bylo to velké šídlo a kolem mně jenom profrčelo.
Ptal jsi se na nějakou historku z Nového Zélandu, ale je to stejné jako všude jinde na světě. Člověk se zabere do focení, přestane vnímat okolí, dostaví se vážka, stoupne adrenalin a jsi v jiném světě. To se mi stalo i pod Mount Cook (Aoraki), kde je ze západní strany jezero a v něm se zrcadlí tato nejvyšší hora opravdu nádherně. V podstatě všichni fotografové využívají tohle místo. Představ si, že jsi fotograf krajinář nebo jen turista, který si jde cvaknout hezkou fotku.No a na místě najdeš chlapa válejícího se napůl ve vodě, který tam leze a něco fotí na úplně jinou stranu, než je Mount Cook. Zřejmě to vypadalo komicky, protože když jsem se probral z euforie, hledělo na mě nechápavě asi patnáct lidí, kteří dokonce zapomněli fotit. Jednou na jaře jsem u nás fotil šídlatku hnědou, což je vážka, která létá nejdříve, protože jako jedna ze dvou druhů přezimuje. Jen jsem si tak ležel na břehu na zemi a fotil, když ke mně přiběhli lidé, kteří mě viděli z dálky a mysleli si, že jsem mrtvý a utopený. Prostě někdy je to sranda …

O Fiji, kam jsem dorazil po měsíci na Novém Zélandu, můžu říct, že je to ráj jak pro turisty, tak vážkaře. Po výstupu z letadla mě čekalo odbavení a vyplnění víza. Někdy je to problém, ale tady proběhlo vše hladce. Prvním přivítáním, když jsem vyšel z letištní haly ven, byl déšť. Vcelku to nevadilo, protože bylo ukrutné vedro. Pomalu jsme se začali rozhlížet, kde a jak se ubytovat. Bylo to docela zajímavé, protože během patnácti minut byla tma. Přímo na letišti jsme narazili na agenturu Fiji Travel, no spíše nás odchytli, a pak šlo vše jedna báseň. Samozřejmě jsem začal hned místní pracovnici otravovat s vážkami a ta jako by nechtěla rozumět. Tak jsem vytáhl foťák a ukázal ji vážku na displeji. Udělala jééé a že na Fiji nic takového není. Asi si myslela, že se jich bojíme a tak vše zazdila. Nicméně už za tmy jsme odjeli taxíkem asi 60 km od letiště do nějakého přístavu, kde nás čekala loďka s lodivodem a vyrazili na ostrov se ubytovat. Po dvaceti minutách plavby jsme dorazili k molu, kde nás čekal místní zpěvák a vítal nás s kytarou a nějakou domorodou písní. Odvedl nás do naší chaty (mimochodem byla skvěle vybavená), dal nám pokyny k snídani a zmizel. Já hodil baťoh s foťákama na zem, ostatně nic víc jsem neměl, vše jsem nechal na letišti v úschovně, a šel se podívat ven. Byla taková tma, že jsem si akorát dal své cigárko a pozoroval, jak se okolo chatky na zemi krčí plno žab. Začaly se blíže slézat hned, jak jsme rozsvítili světlo. Řekl jsem si, že je ráno vyfotím a šel spát.

Ráno bylo opravdu krásné. Sluníčko, vedro a ten pohled, když jsem otevřel dveře. No prostě tropy - palmy, napadané ořechy, plno květů a hned kousek moře. Po žabách ovšem ani vidu, ani slechu. Hned po snídani jsem sebral foťák a vyrazil na průzkum ostrova, který mohl mít tak 400 na 300 metrů a nebyla na něm voda. To jsem poznal již předchozí večer, když jsem se šel napít, byla odsolená. Ostrov byl opravdu nádherný - jak upravené cestičky, tak prales na malém místě a vše pohromadě. Začal jsem pátrat po vážkách. Po hodině jsem narazil na první a už to šlo. Ovšem teplota šla neuvěřitelně nahoru, teklo ze mně a měl jsem dojem, že je snad padesát nad nulou. Na ostrově jsem našel tři druhy, po obědě skončil s focením a začal přemýšlet, jak se dostanu na pevninu. Večer jsem zašel za místním lodivodem a začal ho přemlouvat, ať mě ráno odveze k nedaleké pevninské řece. Řekl mi, že jo, a požadoval po mně 25 dolarů na hodinu. Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že ho k fotografování nepotřebuji a zdálo se mi dávat 150 dolarů za to, že mě odveze pět kilometrů daleko, trochu moc. Nicméně vysvětlil mi, že by mě vozil po řece a já bych fotil vážky. Řekl jsem mu, že by to nešlo, protože by hned ulétly. Ať tedy poradí, kde létají a jenom mě tam odveze. Souhlasil a navrhl cenu pět dolarů. To se mi zdálo dobré a tak jsme si plácli. Druhý den čekal u své loďky a vyrazili jsme k pevnině. K mému překvapení jsme šli k továrně, kde ho všude znali, a můj lodivod jen křičel dragon fly a něco dalšího v jejich řeči, zřejmě, že jdeme fotit. Každý se divil a zároveň smál. Asi tam žádného blázna, který fotí vážky, ještě neviděli. Kinim, jak se jmenoval lodivod, mi vzal batoh s výbavou a začal pátrat po vážkách.

Za dvě hodiny bylo takové vedro, že jsem mu byl vděčný za to, že batoh nese. Já byl mokrý až na kost a on docela v pohodě. To lítání mě dodělalo a nakonec jsme fotografování ukončili. Kinim mi koupil pořádně vychlazenou limonádu a šli jsme do banky, abych vyměnil peníze. Zastavil taxík, nechali jsme se odvézt do banky a řidiči zaplatili dva dolary. Já vyměnil eura, mazal hned pro cigárka, která mi došla, a chtěl vyplatit Kinima. Dával jsem mu dvacku a on že ne, že jsme se dohodli na pěti. Trochu jsem ho přemlouval, ale nevzal si je, tak jsem ho aspoň večer napájel pivem. Vyklubal se z něj i zdejší zpěvák a hrál v baru ještě s jednou fijijskou babičkou duety a nic jiného na mě nekřičel než dragon fly. Byl to příjemný chlapík a já litoval, že jsme si pobyt na Fiji nemohli prodloužit na víc dní. Pak jsme odlétli do Soulu, kde se mi tedy vůbec nelíbilo a ty tři dny, které jsem tam strávil, jsem mohl lépe využít na Fiji při lovu vážek.
Ptal jsi se mně, Bobe, na výbavu, kterou používám. Foťáky mám analogový Nikon F301, dále digitál Nikon D200, Olympus E500 s objektivy. K Nikonu používám Sigmu 150 f2,8 macro, Sigmu 30 f1,4, Sigmu 19-50 f2,8 macro, Nikon 70-300 f4-5,6 ED, Sigmu 50 f1,4. Dále monopod Fomei, databanku iTEC 40GB, polarizační filtry a další krámy okolo, mimo jiné velmi zdařilý batoh Tamrac 8. V současnosti uvažuji o koupi druhého těla výměnou za Olympus a to Nikon D300 kvůli čištění čipu. A to je tak vše."

foto_618

A takto vypadá autor - Patrick Marek:

foto_620

zpět
Jste . návštěvník těchto stránek